Míra utrpení

Vážení a milí, už dlouho uvažuji, že se chci podělit o to, co se mi honí hlavou. Je toho hodně, různá témata a literární žánry. Můj život začíná být turbulentní. Částečně ticho pře bouří, ale bouře už pomalu nastupuje v mé hlavě. A většinu témat, která teď řeším, mají společný jmenovatel utrpení a její míru. Nebojte, nebudete to další depresivní čtení, naopak si myslím, že ho pojmu dosti pozitivně. Jdeme na to.

Míra utrpení. Co to vlastně je a jak se nás týká. Utrpení známe jistě každý z nás, netřeba definovat. Jak si ale určit, co to znamená jeho míra? Určitě se většinou shodneme, že míra utrpení je taková míra, kterou je člověk schopen zvládat za chodu běžného života. Ale pak přichází kolize v tom, že to, kolik utrpení je člověk schopen unést, aniž by přestal chodit do práce, starat se o děti, či partnera atd. A  tomto bodě jsem samu sebe prověřila, zjistila svojí míru utrpení.  V posledních opravdu těžkých dvou letech jsem si určila, že musím chodit do práce a neudělat tam ostudu, odvést dítě do školky, odvést si ho zase zpátky domů, dát jemu a sobě najíst, večer dítě uložit do postele a občas prověřit, zdali jsem pořád schopná řídit auto. To byly moje cíle v době, kdy mi bylo úplně nejhůře. A teď se dostáváme ke zmíněné míře utrpení. Tohle všechno jsem se snažila zvládat v době, kdy jsem  byla obětí třech forem domácího násilí, v době kdy jsem se zbavovala závislosti na násilníkovi, jako bych se zbavovala závislosti na tvrdých drogách, v době, kdy jsem se bála vyjít na ulici, aby mě tam někdo nenapadl a také po dobu dlouhého roku a půl, kdy mě moje nevědomí přesvědčovalo, že nejsem nic a je třeba svůj život dobrovolně ukončit. Teď už je to za mnou.  Rozhodně si nepřipadám jako hrdinka, ale jako zoufalá matka, která to všechno musela zvládnout pro svoje dítě, aby ho ochránila. 

To, že mi život přihrál do cesty tak těžké okolnosti, jistě posunulo mojí míru snesitelnosti utrpení. Ale v žádném případě to neznamená, že moje utrpení je větší než to, co jsem zažívala předtím. Rozhodně ne. Sama si pamatuji, jaké to bylo, když se mi jako dítěti posmívali, že jsem tlustá, a že jsem cikánka, pamatuji si ten pocit, když vás učitel z gymplu nenáviděl, když vás šikanují v práci, když uděláte v práci existencionální chybu, když vám umře milovaný člověk. Všichni to známe a bolí to všechno stejně. 

Zásadní rozdíl, ale který ohledně mého utrpení nastal, byl ten, že jsem se mu musela dobrovolně postavit. Jinak bych nepřežila. To bylo jiné. V minulosti jsem svojí míru utrpení tolerovala a bolest z ní přijala jako součást svého života. Ale díky tomu, že jsem zabojovala, jsem si posunula hranici vnímání bolesti a strachu. Nevědomky se sama stavěla do situací, které by pro moje staré já bylo devastující, ale já se ní dokázala po svém vyrovnat a jít dál. Pak přišla další situace a já se jí zase nevědomky postavila a vyřešila jí a tak pořád dál. Naprosto neřízeně. A teď tu jsem a říkám si, že zažiji ty nejjiskřivější rána, nejkrásnější západy slunce, magické noci a tu nejzářivější letní oblohu. A ne, že mi k tomu někdo dopomůže, ale protože já si o to nebojím říct. 

A proč tohle všechno píšu? Jednoduše proto, že si upřímně přeji, aby lidé okolo mě šly do rizika a stavěli se svému utrpení a tím mu posouvali jeho míru snesitelnosti. Samozřejmě, že to dělají, ale aby to dělali ještě víc. Bude to bolet, hodně. Ale čím víc to bude bolet, tím větší odměna za to přijde. A ta odměna bude ve vás a nikdo vám ji nevezme. Protože slunce najednou bude jasnější, les po dešti voňavější, volno po odpracovaném dni zaslouženější. A vesmír na vás také bude myslet a sešle vám i něco navíc. Protože jednoduše platí, že odvážným štěstí přeje.

Mám vás ráda a díky za vás všechny.

Kvítí